V pozdních pátečních hodinách jsme vyrazili na první víkendovku po prázdninách. Díky nešťastně zvolenému termínu se nás sešel historicky nejmenší, doslova mariášový, počet. Po cestě došlo ještě k malému zdržení u Habartů, kde jsme půl hodiny čekali na Jakuba, který potřeboval jen „pět minut“, aby něco dopsal.
V pořádku jsme ale dorazili na chaloupku v Jizerských horách. Po příjezdu následovalo vybalení a příprava večeře v podobě ryby, která měla kosti jen u páteře. Proto bylo trochu zvláštní, že celá čtvrtina z nás (Maruška) nacházela jednu kost za druhou i po vyndání páteře. Po večeři následovala chvilka povídání a plánování, pak jsme se uchýlili ke spánku.
Dopoledne nás čekal náročný a nebezpečný program – až asi do půl desáté. Pak jsme se začali probouzet. Po snídani následovala krátká procházka, která nás zaměstnala na zbytek dne. Vydali jsme se směrem ke vzdálené cache. Cestu jsme si zpříjemnili skákáním přes potok, lezením na co se dalo, válením sudů, padáním a při hrozbě smrti hladem i kradením jablek. Přitom Katka začala nacházet houby a tak jsme už za chvíli nesli velký šátek hub.
Kousek od cache se potvrdil Murphyho zákon, který jsme označili číslem sedm: „Baterky dojdou vždy 100 m před cílem.“ I tak, po chvíli hledání, byla námi v hustém lese objevená. Plni optimismu jsme se vydali ještě za další, asi kilometr vzdálené. Protože se nám po cestě nepodařilo vyměnit pár hub za tužkové baterky, našli jsme i druhou cache bez použití GPS.
Po návratu jsme si uvařili večeři – těstoviny s vepřovým na houbách a pozor – bez použití kečupu! Pak už zbyl čas jen na pár her a na úklid. Když holky utíraly nádobí, šli jsme s Kubou nasekat dřevo. Přitom jsme zkoušeli, z jaké vzdálenosti dokážeme hodit sekyrou tak, aby se zasekla. Po chvíli trénování jsme spravili zlomené topůrko a šli dále uklízet. Návrat proběhl v pozdních sobotních hodinách.
Na cestě zpátky se udála ještě jedna zvláštní událost. Všichni jsme skupinově prožili déjà vu. Jeli jsme okolo rozhledny, kterou jsme už viděli. Vypadala naprosto stejně. Že bychom po cestě bloudili a jeli okolo ní dvakrát bylo vyloučené, protože cesta byla přece jasná…:-)
V pořádku jsme ale dorazili na chaloupku v Jizerských horách. Po příjezdu následovalo vybalení a příprava večeře v podobě ryby, která měla kosti jen u páteře. Proto bylo trochu zvláštní, že celá čtvrtina z nás (Maruška) nacházela jednu kost za druhou i po vyndání páteře. Po večeři následovala chvilka povídání a plánování, pak jsme se uchýlili ke spánku.
Dopoledne nás čekal náročný a nebezpečný program – až asi do půl desáté. Pak jsme se začali probouzet. Po snídani následovala krátká procházka, která nás zaměstnala na zbytek dne. Vydali jsme se směrem ke vzdálené cache. Cestu jsme si zpříjemnili skákáním přes potok, lezením na co se dalo, válením sudů, padáním a při hrozbě smrti hladem i kradením jablek. Přitom Katka začala nacházet houby a tak jsme už za chvíli nesli velký šátek hub.
Kousek od cache se potvrdil Murphyho zákon, který jsme označili číslem sedm: „Baterky dojdou vždy 100 m před cílem.“ I tak, po chvíli hledání, byla námi v hustém lese objevená. Plni optimismu jsme se vydali ještě za další, asi kilometr vzdálené. Protože se nám po cestě nepodařilo vyměnit pár hub za tužkové baterky, našli jsme i druhou cache bez použití GPS.
Po návratu jsme si uvařili večeři – těstoviny s vepřovým na houbách a pozor – bez použití kečupu! Pak už zbyl čas jen na pár her a na úklid. Když holky utíraly nádobí, šli jsme s Kubou nasekat dřevo. Přitom jsme zkoušeli, z jaké vzdálenosti dokážeme hodit sekyrou tak, aby se zasekla. Po chvíli trénování jsme spravili zlomené topůrko a šli dále uklízet. Návrat proběhl v pozdních sobotních hodinách.
Na cestě zpátky se udála ještě jedna zvláštní událost. Všichni jsme skupinově prožili déjà vu. Jeli jsme okolo rozhledny, kterou jsme už viděli. Vypadala naprosto stejně. Že bychom po cestě bloudili a jeli okolo ní dvakrát bylo vyloučené, protože cesta byla přece jasná…:-)
Matouš
Pro názornost připojuji i odkaz na pár fotek z prožitého víkendu.