V sobotu 2.4. šly děti z farnosti pod vedením Matouše Cútha a Vaška Rýdla na výlet do Divoké Šárky. Připojili se samozřejmě ještě další – Marian s Maruškou Cúthovi, Maruška Rajková, Tomáš Vambera a nakonec i malá Klárka s Jonáškem.
Sešli jsme se před osmou ráno na nádraží v Neratovicích. Do Divoké Šárky jsme se dostali asi o jeden a půl hodiny později. Odešli jsme pár desítek metrů od tramvaje vedoucí z hlavního nádraží a dychtivě jsme očekávali, co se bude dál dít.
Nejprve jsme potkali otce Furu (Vašek). Ptal se nás, jestli bychom mu nepomohli získat zpátky jeho hlavolam. Má ho prý děda, který „bydlí“ o kousek níž. A tak, protože to byl začátek našeho celodenního výletu zaměřeného na ztracený hlavolam, jsme se vydali dolů, směr kopce Divoká Šárka.
Za chvíli jsme objevili dědu (Matouš), který seděl na lavičce u potoka. Ptali jsme se ho, má-li hlavolam. Otázku jsme museli neslyšícímu dědovi zopakovat, a až potom nám řekl, že ho nemá. Prý ho má babička, která bydlí nedaleko. Řekl, že nám půjčí svojí GPS-ku, pokud mu doneseme z potůčku čistou vodu do jeho dvou mističek. Nástroje na přenášení byly pouze dvě plastové lžičky. A protože to byl hravý děda, museli jsme se rozdělit do dvou družstev, na červené a modré (podle dědových pokerových žetonů). Hrálo se celkem dlouhou dobu, ale nikdo potom nebyl unavený. Nakonec vyhráli modří, protože naplnili mističku jako první. Děda pogratuloval a dal nám svou GPS-ku. A my jsme vyrazili k babičce. (Teď se pokusím nepsat tolik o každé hře, i když je o čem psát. Určitě by se o výletu dalo napsat několik archů papíru.)
Babičku jsme našli, jak sedí na lavičce. Ptali jsme se jí na hlavolam a babička (Vašek) nám řekla, že ho nemá, ale že ví o někom, kdo by to mohl vědět. Než nám to ale řekla, museli jsme jí sesbírat poztrácené korálky na svahu. Rozdělili jsme se do dvou družstev (to jsme dělali skoro u každé hry) a začali jsme běhat. Když jsme jí donesli většinu korálků, řekla nám, že o hlavolamu bude určitě vědět děd Vševěd. Poděkovali jsme a šli dál.
Děd Vševěd se nám svěřil, že se mu ztratily jeho tři zlaté vlasy a že bez nich nic neví. Neví ani, kde jsou. Jedno ale věděl – že myslivec ví všechno o lese. Ten nám poradí. A tak se i stalo. Za tu drahocennou informaci jsme museli donést myslivci (Vaškovi) březovou kůru, ve dvojicích a se svázanýma nohama. Zjistili jsme, že tři zlaté vlasy děda Vševěda jsou ve třech doupatech – liščím, medvědím a vlčím.
Nejdřív jsme navštívili liščí doupě. Zlatý vlas jsme vytáhli klackem (aby liška nepoznala, že jsme u ní byli) a s ním jsme se vítězoslavně vrátili k ostatním. (Abych upřesnil: zlatý vlas = Matoušův dred.) Pak jsme šli k medvědům (pořád jsme měli na pomoc GPS-ku). Ještě předtím jsme museli vylákat včely z úlu (plastového koše) a tím i medvědy z jejich doupěte. Když nám v doupěti nepřekáželo nic podobného jako medvědi, mohla Tína v pohodě najít další „zlatý“ vlas. Pak ale nastala potíž se třetím vlasem. Jak vylákat vlky z doupěte? Opět ve dvou družstvech jsme si nasbírali do dvou misek blechy (v podobě víček od piv) a ty pak vysypali před vlčí doupě. Zakrátko vyběhli dva velcí vlci (Matouš a Vašek). Museli jsme se před nimi schovat na strom. Do doupěte se ale kvůli blechám vrátit nemohli, a proto se nám podařili získat poslední „zlatý“ vlas.
Šli jsme zpět k dědovi Vševědovi a dali mu jeho tři poklady. Moc nám poděkoval a řekl nám, že hlavolam má určitě Obelix. Taky nám řekl, že aby nám ho vrátil, musíme mu na oplátku dát něco, co má rád. „Kance!“ někdo vykřikl. Dostatek kanců má určitě Amálka, řekl nám ještě děd Vševěd.
Amálka se dala poznat, jako i všichni ostatní, krásně tím, že na sobě měla papír a velkými tiskacími písmeny napsáno AMÁLKA. (Jinak vypadala skoro jako Vašek.) Byla moc hodná a dala nám dva kance jenom za to, že jsme jí zavedli k dvěma sochám. Když jsme se rozloučili s Amálkou, museli jsme vyjít velký krpál, abychom se dostali do míst, kde bydlí Obelix.
Našli jsme ho jednoduše – bylo prostě vidět na míle daleko slovo OBELIX. S radostí nám vyměnil dva kance za ne jeden, ale šest hlavolamů. A najednou Obelix zmizel a před námi se objevil otec Fura. Velice nám poděkoval za hlavolamy a dokonce nám půjčil létající talíř, který nám pomohl vyplnit přebytečný čas.
Tím končí vlastní příběh výletu, ale výlet ještě neskončil. Šli jsme dolů směrem k tramvaji. Když jsme se spíš doloudali k zastávce (většinu už hodně boleli nohy), viděli jsme, jak nám naše jedinečná šestadvacítka mizí směrem k městu. Naštěstí další jela už za čtvrt hodiny. Tou jsme se asi za půl hodiny dostali na hlavní nádraží, kde jsme přestoupili na vlak Praha – Turnov. A zanedlouho jsme už byli doma.
Sešli jsme se před osmou ráno na nádraží v Neratovicích. Do Divoké Šárky jsme se dostali asi o jeden a půl hodiny později. Odešli jsme pár desítek metrů od tramvaje vedoucí z hlavního nádraží a dychtivě jsme očekávali, co se bude dál dít.
Nejprve jsme potkali otce Furu (Vašek). Ptal se nás, jestli bychom mu nepomohli získat zpátky jeho hlavolam. Má ho prý děda, který „bydlí“ o kousek níž. A tak, protože to byl začátek našeho celodenního výletu zaměřeného na ztracený hlavolam, jsme se vydali dolů, směr kopce Divoká Šárka.
Za chvíli jsme objevili dědu (Matouš), který seděl na lavičce u potoka. Ptali jsme se ho, má-li hlavolam. Otázku jsme museli neslyšícímu dědovi zopakovat, a až potom nám řekl, že ho nemá. Prý ho má babička, která bydlí nedaleko. Řekl, že nám půjčí svojí GPS-ku, pokud mu doneseme z potůčku čistou vodu do jeho dvou mističek. Nástroje na přenášení byly pouze dvě plastové lžičky. A protože to byl hravý děda, museli jsme se rozdělit do dvou družstev, na červené a modré (podle dědových pokerových žetonů). Hrálo se celkem dlouhou dobu, ale nikdo potom nebyl unavený. Nakonec vyhráli modří, protože naplnili mističku jako první. Děda pogratuloval a dal nám svou GPS-ku. A my jsme vyrazili k babičce. (Teď se pokusím nepsat tolik o každé hře, i když je o čem psát. Určitě by se o výletu dalo napsat několik archů papíru.)
Babičku jsme našli, jak sedí na lavičce. Ptali jsme se jí na hlavolam a babička (Vašek) nám řekla, že ho nemá, ale že ví o někom, kdo by to mohl vědět. Než nám to ale řekla, museli jsme jí sesbírat poztrácené korálky na svahu. Rozdělili jsme se do dvou družstev (to jsme dělali skoro u každé hry) a začali jsme běhat. Když jsme jí donesli většinu korálků, řekla nám, že o hlavolamu bude určitě vědět děd Vševěd. Poděkovali jsme a šli dál.
Děd Vševěd se nám svěřil, že se mu ztratily jeho tři zlaté vlasy a že bez nich nic neví. Neví ani, kde jsou. Jedno ale věděl – že myslivec ví všechno o lese. Ten nám poradí. A tak se i stalo. Za tu drahocennou informaci jsme museli donést myslivci (Vaškovi) březovou kůru, ve dvojicích a se svázanýma nohama. Zjistili jsme, že tři zlaté vlasy děda Vševěda jsou ve třech doupatech – liščím, medvědím a vlčím.
Nejdřív jsme navštívili liščí doupě. Zlatý vlas jsme vytáhli klackem (aby liška nepoznala, že jsme u ní byli) a s ním jsme se vítězoslavně vrátili k ostatním. (Abych upřesnil: zlatý vlas = Matoušův dred.) Pak jsme šli k medvědům (pořád jsme měli na pomoc GPS-ku). Ještě předtím jsme museli vylákat včely z úlu (plastového koše) a tím i medvědy z jejich doupěte. Když nám v doupěti nepřekáželo nic podobného jako medvědi, mohla Tína v pohodě najít další „zlatý“ vlas. Pak ale nastala potíž se třetím vlasem. Jak vylákat vlky z doupěte? Opět ve dvou družstvech jsme si nasbírali do dvou misek blechy (v podobě víček od piv) a ty pak vysypali před vlčí doupě. Zakrátko vyběhli dva velcí vlci (Matouš a Vašek). Museli jsme se před nimi schovat na strom. Do doupěte se ale kvůli blechám vrátit nemohli, a proto se nám podařili získat poslední „zlatý“ vlas.
Šli jsme zpět k dědovi Vševědovi a dali mu jeho tři poklady. Moc nám poděkoval a řekl nám, že hlavolam má určitě Obelix. Taky nám řekl, že aby nám ho vrátil, musíme mu na oplátku dát něco, co má rád. „Kance!“ někdo vykřikl. Dostatek kanců má určitě Amálka, řekl nám ještě děd Vševěd.
Amálka se dala poznat, jako i všichni ostatní, krásně tím, že na sobě měla papír a velkými tiskacími písmeny napsáno AMÁLKA. (Jinak vypadala skoro jako Vašek.) Byla moc hodná a dala nám dva kance jenom za to, že jsme jí zavedli k dvěma sochám. Když jsme se rozloučili s Amálkou, museli jsme vyjít velký krpál, abychom se dostali do míst, kde bydlí Obelix.
Našli jsme ho jednoduše – bylo prostě vidět na míle daleko slovo OBELIX. S radostí nám vyměnil dva kance za ne jeden, ale šest hlavolamů. A najednou Obelix zmizel a před námi se objevil otec Fura. Velice nám poděkoval za hlavolamy a dokonce nám půjčil létající talíř, který nám pomohl vyplnit přebytečný čas.
Tím končí vlastní příběh výletu, ale výlet ještě neskončil. Šli jsme dolů směrem k tramvaji. Když jsme se spíš doloudali k zastávce (většinu už hodně boleli nohy), viděli jsme, jak nám naše jedinečná šestadvacítka mizí směrem k městu. Naštěstí další jela už za čtvrt hodiny. Tou jsme se asi za půl hodiny dostali na hlavní nádraží, kde jsme přestoupili na vlak Praha – Turnov. A zanedlouho jsme už byli doma.
Jirka Rýdl
A na závěr ještě přikládám výběr fotek pro dokreslení atmosféry.