Když jsme začali tábor připravovat, byli jsme všichni asistenti v trochu nezvyklé situaci. Byli jsme rozděleni na dvě poloviny – a to nejen na holky a kluky (na to jsme byli zvyklí) ale na asistenty, kteří dříve připravovali dva různé tábory. A i když si vždy oba dva tábory byly svou myšlenkou velmi blízké, v detailech provedení se lišily. Tak jsme byli zvyklí na různé věci, u kterých nás třeba ani nenapadlo, že by je šlo dělat jinak.
Jeden můj oblíbený básník napsal:
„Jste dobří, když jste sjednoceni sami se sebou. Ale ani když nejste sjednoceni sami se sebou, nejste zlí. Protože i loď bez kormidla může bloudit bez cíle mezi nebezpečnými úskalími, aniž klesne ke dnu.“
Byl jsem velmi potěšen, že jsme po společné přípravě na tábor odjížděli, alespoň z mého pohledu, sjednoceni (nebojte, kluci a holky jsme zůstali jako na začátku). A myslím, že jsme to tam i tak prožili: že každý z nás vnímal, že je to náš společný tábor a podle svých možností k němu přispíval. Myslím, že jsme nebloudili bez cíle, s radostí z toho, že neklesáme ke dnu; myslím, že jsme dohromady pluli za naším společným (a vysokým) cílem.
Na táboře se nás tak sešlo celkem 24 děti: 8 „dětí“, kterým se občas pro odlišení říká asistenti a kteří tábor připravovali; a 16 dětí, které spoluvytvářeli táborovou atmosféru.
Zajímalo by mě, jak vznikl výraz „neskutečně hodný“. My jsme takové děti neměli. Naše děti byly skutečně hodné. Byly spontánní, hravé, krásně veselé. Byly…dětsky nevinné (taková ta nevinnost, kterou plánující, starající se, pragmatický dospělý občas neuctivě nazývá naivitou). My starší jsme se měli od nich stále čím inspirovat. V této souvislosti obzvláště rád vzpomínám na okamžik, když jsem si dělal starosti s něčím, co bylo vlastně úplně zbytečné. Přitom mě vyrušila malá Áňa a společně jsme šli opalovat okraje papíru, na který chtěla kreslit. Pak jsem ji sledoval, jak s dětskou představivostí popisuje, co v opálených okrajích vidí: hory, nosorožce, … Dojatý jsem koukal, jak s krásou popisuje slona v břiše hroznýše na místě, které bych bez ní s mávnutím ruky označil za klobouk a dál se trápil nad svými zbytečnými problémy. Dospělí jsou rozhodně strašně zvláštní.
Velkým potěšením pro mě také bylo, že se žádné z dětí „nestranilo kolektivu“. Sami na pokojích trávily přes den minimum času (naštěstí přes noc to byla většina času) a volný čas měly chuť trávit společně – buď ve společenské místnosti (jídelně) nebo u holek na pokoji, který k tomu svým prostorem dával příležitost. Dokonce si pamatuji, jak jsem si občas říkal, že už je čas na to svolat děcka k jídlu. Přepočítal jsem ty, které si spolu hrály v jídelně…a ony tam byly všechny.
A co jsme tam tedy vlastně dělali? No, vždyť jsem to právě psal, ne? Radovali jsme se, užívali si společného času a především, byli jsme tam všichni jako kamarádi, měli jsme se rádi.
můžete do naší táborové atmosféry díky Tomášovi nahlédnout.
Pokud Vám tu chyběl očekávaný stručný popis naší celotáborové hry,
rozhodl jsem se pro Vás tuto konvenci zachovat, ale ve zcela odděleném článku.