Tento tábor byl pro nás v mnohém jedinečný…
- Především to byl tábor, na kterém byla celá naše rodina dohromady (i díky zdravotnímu stavu každého z účastníků), za což jsme velmi vděční.
- Na první víkend jsme tam měli na návštěvě (a velmi cenné pomoci) Marušku a Mariana a velmi jsme si užívali to, že můžeme sdílet tu krásnou atmosféru na rodinných táborech s těmi, kteří je v Neratovicích vymysleli.
- Protože se náš loňský tábor rozdělil na dva, mohli jsme se konečně po dvou letech vrátit k takové velikosti tábora, která nám více vyhovuje. Vloni s 45 účastníky to bylo sice fajn, ale my to tak moc neumíme. Letos nás bylo 24 a v takovém počtu si dokážeme lépe všímat potřeb a nálad každého jednotlivce a především máme čas se jim věnovat.
- S vedoucími druhého tábora jsme si rozdělili asistenty tak, že jsme měli tu čest opět vést tábor s mladšími asistenty. Bylo opravdu povzbuzující vidět jejich elán, jejich zapálení pro děti i pro celý tábor. Celou dobu jsme v nich měli obrovskou podporu a jistě díky jejich přístupu jsme mohli cítit, že jsme na táboře opět jako jedna velká rodina, kde každému na každém záleží.
- Uvědomovali jsme si, jak stárneme, když se večer vše potřebné dořešilo, my s Aničkou bychom klidně šli spát, zatímco asistenti byli dychtiví do nějaké společné hry. Držet s nimi krok bylo pro nás někdy opravdu náročné 🙂
A co se tedy na táboře dělo konkrétněji? Především jsme měli dva programy. První byl pro děti věkem 5,5 – 9,5 let; druhý byl pro starší kluky (13 – 14 let).
Děti vyjely na olympiádu. Místo odpočinku ale nakonec zaskakovaly za sportovce čtyř států, které někdo otrávil. Děti se tak nejdříve musely naučit spoustu znalostí o „svých státech“, aby je mohly reprezentovat. A tak i nejmenší znají/li nejvyšší horu Itálie, jméno japonského císaře, vědí kolik obyvatel má USA a název egyptské hymny. Kdo z Vás by to dal dohromady? (Řešení: Mont Blanc de Courmayeur, Akihito, cca 300 mil., Biladi Biladi Biladi).
Po slavnostním zahájení olympiády děti soutěžily v pamětních, sportovních, řečnických i uměleckých disciplínách. Každý den bylo slavnostní vyhodnocení a děti dostávaly medaile. Dokonce v průběhu tábora (při noční hře) zjistily, že původní sportovce otrávila sázková kancelář, která tak chtěla vydělat na sázkách na favority soutěže. Děti ve volném dni našly viníky a předaly je spravedlnosti. Nakonec celou olympiádu po těsném souboji vyhrál Egypt následovaný Itálií, USA a Japonskem.
A co mezitím dělali starší kluci? Ti se dali po cestě učedníků. Na začátku tábora dostali seznam 14 charakteristik pravého učedníka a k nim úkoly, kterými mohli tyto vlastnosti prokázat. Každý večer si dopředu sami volili, co budou chtít příští den dělat. Statečně a bez reptání tak zvládali půl dne hladovky, pomoc v kuchyni, večer rozjímání v kostele, vstávání tak brzy aby vyfotili východ slunce a připravili si ranní modlitbu na motivy aktuálního evangelia. Jistě jim bude nezapomenutelným zážitkem i pomoc v kostele; půldne hraní Péti a Filipa na kytaru a trubku na náměstí ve Vysokém nad Jizerou, aby vydělali na polárkáč pro děti; a noční výsadek, kdy byli vysazeni se svázanýma očima v lese, aby pak našli cca 17 km cestu přes kopce zpátky na chatu, a to bez použití GPS, mobilů či jiných nápověd. Pro děti zas bude jistě nezapomenutelné divadlo, které pro ně kluci nacvičili a hra, kterou jim připravili. Každý z nich zvládl většinu úkolů, ale nikdo všechny. Je vidět, že jsou dobře nasměrovaní, ale např. znalost Bible je třeba ještě trochu trénovat.
Bylo moc fajn, že i přes dva programy a velký věkový rozdíl jsme neměly dvě skupiny, které by o sebe nestály, nezajímaly se o sebe a nepomáhaly si. Bylo pro nás úžasné vidět, když měli kluci chvíli volného času a třeba si povídali nebo hráli s ostatními dětmi.
A co jsme tak promýšleli?
Letošní tábor hodnotíme doopravdy jako výjimečně vydařený. Ještě jednou děkujeme každému z účastníků, že svým způsobem pomáhal vytvářet tak krásnou atmosféru, kterou jsme mohli spolu prožívat. Všechno má svůj čas a každý máme stejný čas, který můžeme rozdělit mezi sebe a mezi druhé. Myslíme si, že ti, kdo mají vlastní rodinu, mají mít času pro druhé méně, aby se mohli více věnovat svým dětem. Tábor byl tak krásný, že jsme dlouze uvažovali, jestli ho nemáme označit za náš poslední tábor. Nakonec jsme se ale rozhodli, že za takový označíme až ten příští.