Co jsem všechno (ne)stihla o velikonočních prázdninách
Dvoutýdenní velikonoční prázdniny utekly jako voda a naše škola je opět plná všudypřítomného halasu, před kterým není úniku. Vůbec nevím, kam se ten čas poděl. Ze všech prázdninových plánů se mi podařilo zrealizovat jediný a to vyprat si. To totiž fakt už hořelo. Pomalu jsem neměla co na sebe. Asi bych se měla naučit neplánovat, protože vždy když mám nějaký plán, někdo přijde s tím, že tohle se nestíhá nebo že s tímhle je zrovna potřeba pomoct, a z plánů rychle sejde. Přestože několika dalším dnům klidu bych se vůbec nebránila, jsem ráda, že se nám studenti vrátili. Už se mi začínalo stýskat.
Prázdninám předcházelo týdenní peklo v podobě testování. Testy se zde nepíšou průběžně, ale týden v kuse před každými prázdninami, což alespoň podle mě není nejšťastnější jak pro studenty, kteří v průběhu šesti školních dnů píšou dvanáct testů, tak pro učitele, kteří po skončení tohoto šíleného cirkusu mají krásnou vyhlídku prázdnin strávených s červenou propiskou v ruce. Navíc každý test se píše dvě nebo dvě a půl hodiny, takže se úplně nejedná o desetiminutovky. Sice jsem nebyla zkoušena z jediného předmětu, ale i tak tento týden hodnotím jako nejhorší zkouškové svého života. Občas jsem při testech dozorovala. O tom, že mám jít do třídy, jsem se většinou dozvěděla 10 minut předem. Ve středu odpoledne žáci dopsali poslední test, kterému následoval slavnostní zavírací ceremoniál. Na oficialitách a dlouhých proslovech si Tanzanci potrpí. Během čtvrtečního dopoledne se náš areál úplně vylidnil. Jeden bus za druhým odvážel studenty do Shinyangy, Kahamy, Tinde nebo Mwanzy. Zůstalo jen několik studentů z 6. ročníku, které brzo čekají závěrečné zkoušky, a pár dalších, kteří jsou z daleka.
Výlet do Kahamy
V pátek ráno jsme se se spoludobrovolnicí Majkou vypravily na výlet do Kahamy, což je zhruba čtyřicetitisícové město vzdálené 60 kilometrů od Didie. Na cestě nás doprovázel student Nizar, který nám prozradil, že zbytek autobusu si myslí, že dealujeme drogy, protože v Kahamě je bělošský drogový kartel. Samozřejmě jsme věděly, že se mluví o nás. Slovo wazungu (bělošky) nešlo přeslechnout. Co o nás spolucestující říkají, by nás ale nenapadlo. V Kahamě jsme nejdříve navštívili rodinu studenta Davida, který nás pozval na oběd. Po něm jsme vyrazili do víru velkoměsta. Na otázku, co chceme dělat, jsme chlapcům odpověděly, že se zařídíme podle nich. Jejich velkým přáním bylo fotit se, takže náš výlet vypadal tak, že jsme jezdili od hotelu k hotelu a fotili jsme se. Překvapilo mě, že obsluha neměla sebemenší problém s tím, že si pořídíme pár obrázků u palmy a pak zmizíme bez toho, aniž bychom si něco dali v hotelové restauraci. U jednoho z hotelů jsme potkali několik bělochů a skoro jsem na ně začala křičet: „Hej, mzungu!”. No dobře, přeháním, ale fakt mě šokovalo, jak moc jsou Evropani odlišní od lidí, které tu denně vídám. Nejde jen o barvu kůže, ale hlavně o ty ostré rysy v obličeji a špičatou bradu. Přestože je mi to stále nepříjemné, už chápu, proč na mě lidi neustále pořvávají. Chlapci nám řekli, ať se s těmi bělochy pozdravíme, vždyť to jsou naši krajani. K jejich údivu jsme jim vysvětlily, že to jsou cizí lidi a že alespoň v Česku a na Slovensku nemáme ve zvyku zdravit kde koho.
Květná neděle
V sobotu jsem usínala s tím, že zítřejší mše je od 9 nebo 11. Nechápala jsem, jak je možné, že nikdo neví přesný čas, ale spokojila jsem se s tím, že to tak prostě je. V 7:40 mi klepal na dveře bratr Mahoo. Popřál mi dobré ráno, zeptal se mě, jak se mám (hrozně důležitá otázka, která nesmí být vynechána) a oznámil mi, že v 8:05 odcházíme do Bugisi, nedaleké vesnice, na mši, která začíná v 8:30. Nakonec jsem za dřívější začátek tříhodinové mše byla ráda. Alespoň chvíli bylo příjemně a snídaně ve 12 se dala přežít.
Velikonoce
Tanzanské Velikonoce se výrazně neliší od toho, co znám z domova. Jen všechno trvá mnohem déle.
Zelený čtvrtek i s adorací – 3 hodiny
Křížová cesta a velkopáteční obřady – 5 hodin
Sobotní vigilie – 5 hodin (a to se jedno ze sedmi čtení vynechalo)
Při nedělní mši, která trvala 3 hodiny a během níž bylo pokřtěno 49 dětí, už jsem to málem zalomila. Podtrženo sečteno: 16 hodin v kostele za 4 dny. Čas tu sice plyne úplně jinak, ale tohle byl fakt nářez.
Velikonoční pondělí se tu nijak zvlášť neslaví. Zatímco pro Evropany jsou Velikonoce mimo jiné svátky jara, pro místní jde pouze o křesťanské svátky v prostředku půlročního období dešťů. Původně jsem měla touhu malovat vajíčka, ale nakonec jsem se k tomu nedostala. S Majkou jsme kluky naučily aspoň to nejlepší z česko-slovenských tradic. Moc nechápali, proč by měli dostat čokoládu za to, že nás „zmlátí” a polejou, ale neprotestovali. Mimo to jsme o prázdninách slavili Majky narozeniny, doslova párkrát jsem si šla zaběhat, aspoň miliardkrát jsme hráli UNO a snažila jsem se dospat spánkový deficit, kdykoli to šlo.
