(předem díky jestli si najdete čas a článek dočtete až do konce, protože je fakt dlouhej, ale skromně musím říct že za to stojí :))
Kontaktovala nás organizace Samo (South Americe anti-Mafia Organization), která chtěla pomoct s odhalováním ilegálních firem Jižní Ameriky. Rozdělili jsme se do šesti týmů (TOP 03, Alpha, Pampelišky, VIP, Člověci s YQ a Hanička a spol.)
První den jsme chodili po okolí a podle mapy měli hledat obrázky zvířat s čísly a písmeny po stranách. Probíhalo to celkem v pohodě (až na to, že se nevyznáme v mapách, takže jsme trochu bloudili) do chvíle než začala bouřka. Snažili jsme se schovat a nenapadl nás lepší úkryt než malý strom pod kterým na nás pršelo asi tak stejně jako kdyby tam vůbec nebyl. Když se déšť trochu uklidnil, šli jsme o kousek dál, kde byla vyhlídka, kam nepršelo vůbec (to jsme ale zjistili až když jsme byli všichni úplně durch). Přijeli za námi Vašek s Tinou, dali nám suché bundy, odvezli nejzmrzlejší členy naší skupinky a my se vypravili v dešti dál. Těsně před cílem jsme objevili duhu, tam jsme zastavili, vyfotili s ní selfíčko a pokračovali v cestě. Nakonec jsme společně přišli na to, že z písmenek a čísel, které jsme našli dopoledne se velmi zdlouhavým a nudným způsobem stane qr kód.
Druhý den jsme se podle souřadnic, které nám prozradil qr kód vypravili za společností Animal Shelter, kterou jsme měli prověřit. A jelikož jsme šli na úplně opačnou stranu, nedošli jsme tam (po nějakých 500 mílích bychom došli do Paříže..).
Nikomu z nás to však nevadilo, protože jsme aspoň našli spoustu borůvek. Odpoledne jsme se vydali už správně a obtížnou cestou jsme se nakonec dostali k Animal Shelter. Večer pro nás na oslavu našeho úspěchu uspořádalo Samo slavnostní banket. Měli jsme výborné jídlo, ke kterému nám hrál skvělý hudebník George na buben. Obsluhovali nás milý mladí číšníci, ochutnali jsme výborné drinky, zatančili si a všechno bylo úžasné. Večer jsme si s holkama povídali na pokoji a Lucka usnula, tak nás napadlo, že ji probudíme a budeme hrát, že je bojovka. Opravdu nám uvěřila a začala se oblékat. Když jsme jí řekli, že to byl jen vtip, radost z nás neměla, ale ráno se zasmála s námi.
Třetí den nás čekala dlouhá celodenní cesta za firmou Habanos, která vyráběla doutníky. Museli jsme si zkusit jak se doutník správně vyrábí abychom mohli bezpečně tvrdit, že Habanos to dělá špatně. Nejdříve jsme nasbírali tabák (fáborky) ze stromů a strážců plantáží a poté se snažili co nejkrásněji a nejrychleji doutník zabalit (rozmotali jsme toaleťák přes celou louku a pak ho měli zabalit zpět).
V noci nás vzbudili asistenti na noční hru, která byla naprosto skvělá a všichni jsme si ji moc užili, i když Martinka přepadla přes lavičku a koleno a rameno ji bolelo ještě v sobotu, Filip si narazil ruku a stalo se spoustu dalších malých zranění. Když jsme se celý potlouklí a unavení vrátili na faru, byl na vratech vzkaz připíchnutý nožem. Stálo tam: Čekám u sila, přijďte hned. Jako správný děti z města jsme nikdo nevěděli co je silo, ale nějak jsme to našli. Čekal tam na nás neznámý muž, který nám tvrdil, že je zaměstnanec Samo a že nic není tak jak si myslíme. Samo jsou padouši, kteří obviňují konkurenční podniky, aby oni zůstávali nejlepší. Pak se ozvali výstřely, muž se sesunul k zemi a my jsme začali křičet a utíkat.
Ráno jsme museli natočit reportáže, aby se všichni dozvěděli, co je Samo zač. Odpoledne za námi přišly rozhořčené zaměstnankyně Samo a chtěli vědět proč jsme reportáže natočili. Oni o ničem špatném nevěděli. Prozradili nám, že jejich šéf je pan Skrblík, kterého jsme potkali už na táboře před čtyřmi lety, kde nám nechtěl půjčit peníze na uhašení sopky, která nebýt nás mohla zabít miliony lidí.
Ve čtvrtek jsme se za ním vydali. I přes menší komplikace (některé týmy se zase ztratili) jsme ho našli v jeho pracovně. Choval se velmi arogantně a zle, vysmíval se nám, foukal nám dým z doutníku do obličeje, zakázal jíst mu olivy a ještě si myslel, že sbalí nějakou hnusnou Amandu.
Naše poslední šance jak ho porazit byla získat proti němu nějaké důkazy a to se nám bez větších potíží podařilo (asistenti už prostě mají svá nejlepší léta za sebou). Odevzdali jsme důkazy policii (i když jsme se zas ztratili, náš orientační smysl opravdu není nic moc). Ještě jsme se zastavili na řetězák na pouti a kvůli tomu znovu zmokli, ale stálo to za to. Vedli jsme vodní bitvu. Skrblík se svými spojenci proti nám. Samozřejmě jsme vyhráli, takže se Skrblík musel přiznat a odvedli ho do vazby. Vodní bitva pokračovala ještě nějakou chvíli. Schytala jsem nekonečné množství kýblů plných ledové vody od všech možných a dost často spršku od Tomáše s hadicí (za vodu se prostě platit musí).
Chtěla bych všem poděkovat. Asistentům, že i když byli úplně fyzicky i psychicky vyčerpaní nepřestávali se nám věnovat. Že jsou ochotní pro nás celý rok připravovat akce jen aby nám udělali radost. Že nám dali ten nejlepší dárek na konec. Dětem, že tvoří skvělý kolektiv lidí, kteří se podporují, jsou na sebe hodní a prioritou je pro ně být spolu a už neřeší jestli je to při hře, mytí nádobí, venku nebo třeba při mytí záchodů. Díky, že můžu být vaší součástí. Za skvělé jídlo, hry, čas strávený s vámi. Každý úsměv, objetí, pomoc, popovídání, smích, hezké slovo nebo třeba utěšování ve slabší chvíli, udělalo mi to radost a děkuju vám za to. Jen díky každému z vás jsem si mohla tábor tak moc užít. Mám Vás všechny moc ráda.
Míša Trhoňová 🙂