Hezký den všem,
máme za sebou další setkání v synodálním procesu a témata byla stanovena následovně: Autorita a spoluúčast, Rozlišovat a rozhodovat a v poslední řadě Dialog mezi křesťanskými denominacemi. Musím říct, že i tentokrát se nám podařilo vytvořit atmosféru, kde se nikdo nebál otevřeně promluvit, za což jsem velice rád. Setkání bylo a je otevřené pro všechny křesťany z celého vikariátu a toto pozvání bylo přijato. Setkání se tak zúčastnili nejen členové naší farnosti, ale i hosté kteří se chtějí aktivně podílet na synodálním procesu. Naše skupina je otevřen všem názorů, všem příběhům, neboť nechceme eliminovat žádné názory a nasloucháme všem bez rozdílu a odsouzení.
„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby (…) je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových.“
Řekl bych, že tentokrát je i o něco snazší rozlišit, k jakému tématu se výpověď osobní zkušenosti vztahuje. Opět bych vám chtěl touto formou přinést záznam vyprávění s hlavním poselstvím. Prvně bych se chtěl věnovat tématu Autorita a spoluúčast, které se doplňuje s Rozlišovat a rozhodovat.
Příběh č. 1 od našeho farníka:
- Osobní zkušenost popsaná v této zpovědi byla o člověku, který toužil o větší míru zapojení do života farnosti, ale tápal a nemohl najít vhodnou roli. Posléze byl osloven jiným farníkem s nabídkou příležitosti, která ukončila jeho hledání a umožnila mu být více spoluúčastným na životu farnosti.
- Pouhá nabídka spoluúčasti může způsobit nalezení role pro druhého. Nebojme se oslovovat, ale buď i my otevřeni příležitostem.
Příběh č. 2 od bratra z nedaleké farnosti:
- Pojednává o rozlišování samotného synodního procesu a jeho implementace nejen v naší diecézi, ale i v rámci katolické církve po celém světě. Varujícím příkladem je Německo, které se už v některých případech (např. žehnání homosexuálních svazků)v rámci Synod Weg ocitá v přímém konfliktu s Římem, Magisteriem i katolickým učením. V Latinské Americe pro změnu věřící plní roli silně pasivní, kdy jsou odsunuti do rolí „hlasovacích automatů“ pro předem připravené závěry, případně jejich jménem jednají pro ně naprosto neznámé organizace. Proto je na místě otázka, zda celý proces je opravdu zaměřen na rozlišování vanutí Ducha Svatého mezi věřícími, nebo již má dopředu dané výsledky.
- V takových chvílích je nutné se opírat o zjevenou Pravdu a velmi pečlivě rozlišovat, zda spontánnost není sama o sobě již předem moderovaná.
Příběh č. 3 od našeho farníka:
- Spoluúčast laiků musí být součástí nového modelu církve společně s jejich rozhodovací pravomocí. Mnoho lidí se zkušenostmi z civilních povolání má větší vědomosti a tím i předpoklady pro učinění správných administrátorských rozhodnutí. V této chvíli jsou tyto úkoly vkládány na bedra kněžích, kteří mohou být těmito úkoly přetížení. Neplýtvejme tak silami a energií kněžích na úkoly, které by mohli zvládnout laici a dejme jim maximum času na práci, kterou my všichni tak moc potřebujeme a ke které byli povoláni.
- Každý má rozdílné znalosti a jen spoluprací se dostaneme k nejlepšímu možnému výsledku.
Následující dvě výpovědi se týkají tématu dialogu mezi křesťany různých vyznání.
Příběh č. 4 od bratra z nedaleké farnosti:
- „Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.“ Tak vyznáváme svou víru v Credu a z tohoto by měly vycházet i naše vztahy k ostatním odloučeným denominacím, protože Pán nás učí, že ke spáse vede jen jediná cesta. A tuto cestu na konci svého pozemského působení svěřil Petrovi a dalším apoštolům. Proto bychom neměli svým jednáním utvrzovat naše odloučené bratry v jejich hříchu, ale příkladem i slovem je vést k poznání Pravdy a návratu do jednoho ovčince, jak se ostatně i modlíme (např. Kancionál 66).
- Neopouštět náš způsob vyznání, „neztrácet slanost“, aktivně hledat argumenty v poznání naší víry (např. Katechismus Katolické Církve, který se této části Creda věnuje v 9. článku od §748 dále).
Příběh č. 5 od našeho farníka:
- Osobní zkušenost popsaná v tomto případě byla o přátelství, které otevírá cestu k dialogu, kdy si lidé různého vyznání sami řekli, co jim osobně vadí na té druhé církvi, avšak nevedlo to k odsouzení, ale k ujasnění rozdílností, přijetí silných stránek a uznání, že mohou být témata, kde jiná církev činí lépe, než ta má.
- Všichni dokážeme žít vedle sebe v toleranci a respektu. To, že já mám nějakou víru, mě neopravňuje k tomu, abych se vyvyšoval nad víru či nevíru jiných lidí.
Znovu se snažím o autentické a pravdivé zachycení hlavních myšlenek, které v rámci setkání zazněly a nechávám na vás, nechť si uděláte svůj úsudek. Znovu zaznělo mnoho názorů a pohledů, které mě velmi obohatily a otevřely mi opět nové myšlenkové cesty. I kdyby toto měl být jediný přínos, který nám zúčastněným synodální proces dá, tak i to považuji za velké obohacení, kterého si cením.
Chtěl bych zmínit, že my všichni, co se podílíme na synodálním procesu, budeme rádi i za vaše připomínky, podněty, myšlenky a pocity, které vyvstanou během toho, co jste tento záznam četli. Posílat je můžete na můj email hubenyvit@gmail.com.
Děkuji všem účastníkům,
Vítek Hubený.