V pátek jsme se my, letos biřmovaní, vydali společně s otcem Peterem, Marianem a Maruškou a maminkou od holek Kupkových do Poličan. Do takové zapadlé vesnice blízko Benešova. A přesně tam, v přírodě, v klidu a s výhledem na krásnou periferii, jsme se nacházeli v trapistickém klášteře. Ne tedy přímo v něm, spíše vedle něj, ale i tak jsme cítili, že jsme opravdu na Božím místě. Otec Peter dorazil se dvěma členy naší skupinky (asi proto, aby neztratil svou pověst, kterou získal při minulé návštěvě) krátce před uzavřením hlavní brány (nepředstavujte si však nějaké hradby).
Jakmile jsme se tedy všichni sešli, zamířili jsme na pozdní večeři, kde otec Peter také zjistil, že tvarohová buchta se k zelí opravdu moc nehodí. Také jsme se ubytovali do útulných pokojů s krátkými postelemi. Jinak naším společným programem byl večerní program, kde jsme si pověděli, co vlastně vůbec očekáváme od našeho pobytu zde, či jsme se dostali i k mnoha otázkám ohledně života sester. Odpovědi na ně nás však čekaly až druhý den.
Před sedmou hodinou se opravdu nestává dobře, rozhodně ne o víkendu. Ranní chvály sice, jako všechny modlitby, nebyly povinné, ale když už jsme tu, chtěli jsme to strávit naplno (a nikdo nechtěl vypadat špatně, kdyby si náhodou přispal). Poté následoval další společný bod programu a to rozjímání nad nedělním evangeliem. A poté individuální chvíle pro každého z nás. Mohli jsme ji strávit jak jsme chtěli. Svátost smíření, posezení na pohovce s knížkou, čtení parabible v kapli, procházka po širém okolí strávená s Bohem,…možností byla spousta. Postupně se nás během dne zmocňovala tamější atmosféra a každý z nás kousek po kousku cítil, jak jeho duše vzkvétá. Odpolední program započal rozhovorem se sestrou a dávnou známou Cúthových, kde jsme se sice nedozvěděli, kolik metrů čtverečních má jejich cela (ony to tak opravdu nazývají!), ale dostali jsme uspokojivé odpovědi co se týče náplně jejich života a spousta dalších, jako například, zda si mohou objednat pizzu (nezapomínejme však, že sestry nevlastní mobilní telefon). Následovala společná fotka, modlitba v kostele (kde jsme nesměle pokukovaly po sestrách modlících se v oddělené části od nás-mají přísnou klauzuru) a procházka, což v překladu Mariana znamenala chůze po kamenných schodech a pak zase zpět do kopce, kde na nás svítilo sluníčko. Počasí nám vyšlo krásně, to se muselo nechat. K večeru jsme se už trochu ztráceli v tom, kolik modliteb už dnes proběhlo, ale rozhodně to neznamenalo, že by nás to nějak od nich odrazovalo. Myslím, že většina z nás, ne-li všichni, byla přitahována tím klidem a svatostí, která se rozlévala v našem srdci. Při večeři někteří z nás zasmutnili, protože vynikající tvarohové buchty už nebyly v nabídce, přesto jsme však byli spokojení. Starali se o nás dobře, jídla bylo dost a opravdu výborné. To už bylo po kompletáři a nás čekal opět společný program, což pro nás biřmovance znamenalo, že si zavzpomínáme na biřmování. Bohužel, otec Peter a jeden v červnu biřmovaný si naše prožitky nemohli vyslechnout, neboť byli na cestě domů. Tehdy Marian s Maruškou pochopili, že před nimi nesedí ty malé děti, které chodívaly na nábko, ale duchem dospělá mládež. A na tu mládež dopadala únava, takže jsme se všichni odebrali, jak se říká, do hajan. Záhadně jsme však na chvilku ožili a nevyhli se krátkému pokecu, kterému se na dívčích pokojích nedá divit.
Mnoho z nás jistě stálo o vigilii o čtvrté hodině ranní, málokdo na ni však šel. Po mši nás čekala návštěva obchůdku. Někteří z nás nakoupili čokolády, jiní sušenky, některá z dívek zas parfém, někoho třeba zaujaly růžence…my holky jsme si pořídily každá prsten (ovšem ne každá ho nosí, někdo ho i ztratil). Všichni jsme již byli sbalení a čekali jsme na oběd. Pak jsme se rozloučili a vydali do tepla domova roznášet Ducha svatého, který se v nás usídlil.
Ačkoli se jistě mnozí báli toho, jak zvládnou tak duchovně nabitý program, myslím, že jsme až byli překvapeni, jak jsme ho dokázali prožít. Duchovní obnova byla silná a krásná. Někteří se přesvědčili o tom, že cesta řeholní sestry (či bratra) není jeho osobním posláním, ale rozhodně se přesvědčili o tom, že žít s Kristem znamená žít s radostí a pokojem v srdci. A proto vyzývám každého z vás, nebojte se udělat krok k Bohu, on natáhne ruku a přitáhne si vás.
Na závěr tu pro vás mámě několik fotek ze série „Duchovní obnova je i pro mladé“ pro přiblížení našeho pobytu i zrakovým smyslem.
Marie Anna Vondroušová
