První den ještě vypadal jako běžný první táborový den – několikahodinová cesta vlakem na kraj republiky, několikaminutová cesta pěšky na naši táborovou chalupu (a nebylo to 5 minut) a když už jsme celí ucestovaní mysleli, že jsme na místě, museli jsme se ještě vydat na dlouhou a strastiplnou cestu lodí přes rozbouřené moře, přejít sněhovou vánici a projít bažinou, abychom získali kvalitní základové desky. Pronájem chalupy si totiž muselo každé táborové družstvo odpracovat stavbou jedné další budovy na pozemku našeho pana správce.
A další den ráno se to stalo! Vražda! Hned za naší chalupou! Samozřejmě, že jsme z jejího spáchání byli obviněni jako první. Vždyť zavražděný byl neznámý pocestný se spoustou oplatek, který u nás onu osudnou noc přespával. Při odhalování jeho pravé identity jsme se seznámili s hraběnkou Hildou, právoplatnou majitelkou hrabství a pomohli jí při závěrečném pátečním soudu domoci se jejích práv i odsoudit falešnou hraběnku Gertrudu, hlavu Cechu zlodějů, jehož členy jsme už v předchozích dnech pozatýkali.
Každý tábor má svou táborovou hru. A ani ten náš se bez ní neobešel. Každá taková táborová hra se skládá ze dvou částí. Jedna je plánovaná a předem připravovaná úzkou vybranou skupinkou, zatímco ta druhá vzniká spontánně na místě, nevyžaduje často žádné převleky ani rekvizity ani dlouholeté zkušenosti. Bez čeho se ale neobejde, to jsou otevřené oči, uši, srdce i mysl všech zúčastněných. Máme na mysli zpívání na verandě, trhání kytiček, vodní bitvy, předhánění se v házení tenisákem přes střechu i soukromé procházky.
Všechny děti prokázaly během tohoto týdne obrovskou odvahu. Nebály se postavit se zkušeným lupičům, zkorumpovanému soudci ani haldám špinavého nádobí. Obrovskou trpělivost prokázaly při postupném odhalování důkazů proti Cechu zlodějů; i při odhalování mafiánů ve všudypřítomném městečku Palermu. Ukázaly se také jako velmi obětavé, když šlo o nabídnutí přístřeší již zesnulému Fredovi (budiž mu země lehká). Stejně jako při hrách se ale jejich obětavost ukázala i v našem skutečném společném soužití. Každé z dětí svým způsobem chápalo, že naše společenství netvoří asistenti, ale právě každý zúčastněný. A tak se o něj musí každý starat, aby bylo naše prostředí příjemné pro všechny. Každý měl prostor najít si své místo a každý se zapojoval podle svého. Některé děti ráno vstávaly dříve, aby pomohly s přípravou snídaně; někdo zas častěji pomáhal s nošením hrnečků, talířů a příborů, ale i dřeva do kuchyně; silní kluci zase nosili do lesa rezervní vodu pro všechny; někdo se stále usmíval a dokázal ostatní rozveselit.
Děti musíme označit i za vskutku pracovité. Ano, přijeli jsme na tábor nejen pro zábavu, ale také tvrdě pracovat. Stavět. Stavět budovy z kvádrů a budovat vzájemná přátelství. Pro to všechno jsou podstatné dobré základy. Každé z našich čtyř družstev vystavělo v průběhu celého tábora 1 budovu. Počet kvádrů, ze kterých byla stavba zbudována, odrážel pořadí v celotáborové hře. Věřím, že se nám podařilo společnými silami zbudovat stavbu ještě mnohem vyšší a pevnější. A jejích kvádrů se nedopočítáme…