Na tábor jsme vyrazili na druhý konec republiky do malebné chaloupky na samotě u lesa…nebo spíše na samotě v lese? Po příjezdu jsme se dozvěděli, že jsme se ocitli na lodi, která nás může zavést na vytoužené místo. Všem vedoucím bylo jasné, že se jedná o červený křížek na mapě, kterou děti dostaly ve vlaku od neznámé slečny. Pouze dětem nebylo jasné, proč je nyní potřeba ta mapa, kterou dostaly ve vlaku od neznámé babičky, a kterou pro její zjevnou nedůležitost už dávno vyhodily.
Problém, který nás trápil v první polovině tábora, byl, že jsme někde při nalodění zapomněli naší kuchařku. Takže jsme byli nuceni si vařit sami. Děti se tak alespoň naučily některé kuchařské postupy, které se jim do života jistě hodí – třeba jak snadno lze rozvařit i nedovařit rýži zároveň. I dospělí se přiučili některým poznatkům – třeba že je lepší solit tak akorát a nenechávat sůl při obědě na stole.
Kromě vaření jsme měli i spoustu jiné práce. Například jsme kopali díru na bioodpad, kreslili naší vlajku a vyráběli námořnická trička. Také jsme drhli nábytek, který nám kapitán vyhrabal z podpalubí a který se pak stal plnohodnotným vybavením lodi. Inu, práce bylo tolik, že například na odpolední svačiny si nikdo ani nevzpomněl.
Když jsme pak zjistili, že naše kuchařka je v zajetí lidožroutů, neváhali jsme a natočili loď směrem k ostrovu, kde měli kanibalové přebývat. Po cestě jsme narazili na piráty, kteří nám lstí prostřelili trup lodi a podpalubí se plnilo vodou…a plnilo…dokud jsme lest neprohlédli a nezavřeli kohoutek. Po zralé a dlooouhé úvaze jsme se rozhodli lest oplatit lstí a tak jsme pirátům uloupili rum a získali tak silnou vyjednávací pozici. Nejen, že nás výrazně silnější protivníci neoloupili, ale zároveň nám pomohli s lidojedy, se kterými bychom si bez pomoci pirátů jistě neporadili.
Po osvobození kuchařky, která u lidožroutů načerpala cenné zkušenosti, se nám výrazně obohatil jídelníček :-). Posilněni kvalitnější stravou jsme se začali rychleji blížit k našemu cíli. Po chvíli jsme ovšem narazili na mělčinu. Byla to celkem fuška prodírat se úskalími pevniny…ale nakonec jsme to zvládli a dokonce jsme naším obchodním talentem vydělali plnou bednu zlaťáků, kterou jsme pak spravedlivě rozdělili mezi kapitána…a jeho papouška.
Najetím na mělčinu se nám ale poškodil jeden velmi důležitý řetěz, bez kterého jsme nemohli loď kormidlovat. Naštěstí jsme zrovna pluli směrem k majáku, ve kterém bydlel starý pán, vlastnící náhradní součástky pro lodě. Kapitán sice očekával, že k majáku doplujeme někdy zítra, avšak nakonec jsme vlivem silného větru (vanoucího správným směrem) dopluli k majáku už v noci. Neváhali jsme ani chvilku a po skupinkách jsme se vydali za světlem majáku. Pro někoho možná bylo překvapení, že na 11 metrů vysoký maják nevedly betonové schody, ale provazový žebřík. I tak ale každý vylezl za strážcem majáku a každý dostal část potřebného řetězu.
Další ráno nás překvapil kapitán s naprosto nečekanou novinkou, že má po včerejším (osobním) rumovém dýchánku nějak popletenou hlavu a neví, kdo má na lodi jakou funkci. Od oka nás tedy nějak rozdělil. Jaké to bylo překvapení, že tak prohodil role všem kromě sebe a kuchařky. A tak děti dohlížely nad umýváním nádobí, svolávaly ostatní k programu, vymýšlely a připravovaly hry, nosily vodu pro ostatní…zatímco vedoucí se loudali s jídlem, chodili kalužemi a připravené hry proti dětem na plné čáře prohráli.
Po kapitánově vystřízlivění jsme šťastně dopluli až na ostrov, který jsme měli na dávno-vyhozené mapě označený červeným křížkem. Po vylodění jsme začali závodit nad tím, které družstvo vykope poklad jako první. Když jsme obešli celý ostrov a získali mnoho cenných informací, došlo nám, že poklad najdeme jenom tak, že se všichni spojíme, dáme hlavy (plné získaných informací) dohromady a tím vyluštíme souřadnice pokladu. Šťastni jsme se vrátili na jídlo a radostí nad tím, že nám od příjezdu první den svítí sluníčko a neprší, jsme se začali polévat.
Potom jsme se vydali pro poklad. Po náročném kopání jsme ale místo truhly zlaťáků našli pouze dýmku. Mírně zklamáni jsme ji darovali kapitánovi, který k našemu překvapení konstatoval, že vůbec netáhne. Při čištění z ní vyndal papírek, na kterém byly napsány další souřadnice. I přes mírnou únavu jsme opět začali kopat. A po chvíli jsme, především díky silné tažné síle Vaška, vytáhli poklad a k radosti kapitána jsme se o něj spravedlivě rozdělili.
Na úplný závěr si každé družstvo nakoupilo rachejtle za zlaťáky, které v průběhu tábora dostávalo jako odměnu za své výkony. A tak jsme tábor zakončili oslavným ohňostrojem, který jsme odpalovali až do pozdních večerních hodin.
A to je vše, přátelé. Velký dík za prožitý tábor patří nejen těm, co byli ochotni nad jeho přípravou strávit nějaký čas, ale také každému děcku, které s námi jelo a spoluvytvářelo tu krásnou táborovou atmosféru, bez které by tam byla pěkná nuda – jen si to představte: tábor bez dětí…:-(